Dům Hemmings

*Sledoval, jak Carter odemyká a nenápadně mu koukal přes rameno.* Proč jsme nakonec šli k vám? *Zeptal se kdyz Carter konečně odemknul dveře a pustil ho dovnitř.* Nic proti vašemu domu, ale k nám to bylo blíž.

Protože si myslím, že tvoje sestra by nebyla moc ráda, kdybychom tam šli, když to vypadlo, že bude mít společnost. *Řekl jednoduše a sundal si kabát a položil klíče. Věděl, že jeho táta je ještě v práci a byl za to celkem rád. Měl tu šanci si promluvit s Lukem o tom všem, co se stalo, ale ještě před tím než může vůbec něco dalšího říct, pocítí zvláštní pocit v jeho hlavě. (Prosím jen to ne. Říkali, že už je to pryč. Že už jsem zdravý.) Otočí se na Luka chytne se za hlavu.*

Jsi v pořádku? *Zeptá se Luke a odloží svůj kabát. Vidí, jak se Carterovi z očí hrnou nekontrolovatelné slzy, ale jeho výraz ho mátl. Nevypadal smutně ani bolestivě. Jeho tvář byl bez výrazu a slzy mu prudce stékaly po lících. Sestřel mu slzy a chytil jeho tvář.* Podívej se na mě. *Přikázal mu a Carter ho poslech. Ucítil, jak Carter chytil jeho ruce a zvláštní pocit zahalil celé jeho tělo. Věděl, že Carter je normální člověk, ale cítil, že s ním není něco v pořádku.*

Jo. Všechno je v naprostém pořádku. Víš co? Myslím si, že by jsi měl jít domů. Já ti potom zavolám. Vzpomněl jsem si, že mám hodně nedodělanejch věcí, co musím dodělat. *Řekl Carter chladně a odstrčil Luka. Pak se pokusil o úsměv, ale nepodařilo se.* Prostě jdi. *Řekl velmi potichu a otevřel Lukovi dveře. Ten nechápavě vyšel ven a otočil se k němu. Carter zabouchl dveře a opřel se o ně. Cítil se hrozně, ale přesto mu to připadalo správné.*

*Stál před zabouchnutými dveřmi a koukal na místo, kde před chvílí stál Carter. Z ničeho nic slyšel ránu a pak spoustu nadávek.* Cartere, já.. pak ti zavolám. *Řekl a pak se jen otočil a namířil si to zpátky domů.*