Nemocnice MF

Aha...*Usměje se na ní*Nevím jak ti pomoct..asi snad prášek..jestli budeš pít alkohol tak by tě to rychle skolilo..no nevím jak ti pomoct...*Pokrčí rameny*

Nebudu pít alkohol. *Pousměje se.* Jsem roztleskávačka a dneska je zápas.. *Vysvětlí a povzdychne si.* Tak mi dejte nějaký prášek. *Pokrčí rameny.*

Aha...*Kývne hlavou a usměje se*Kup si v lékárně jen ibalgin..*Řekne*Možná se taky příjdu podívat na zápas..od kolika že je?*Zeptá se pro upřesnění*

Dobře, děkuju. *Usměje se a vstane.* Určitě přijdte. *Kývne.* V 17:00, doufám že vás tam uvidím. *Pousměje se.*

Nemáš zač...*Usměje se a přikývne hlavou*Dobře..příjdu..jjestli se tu teda nic v nemocnici nestane...*Pokrčí rameny*

Super, čím víc lidí příjde, tím líp. *Usměje se.* Tak teda děkuju a nashledanou. *Zamává a odejde z nemocnice. Cestou si ještě v lekárně koupí léky na bolest hlavy a poté konečně zamíří zpátky domů.*

*Doordinuje a pak se rozhodne jít se projít na čerství vzduch a kde je klid,jde do sesterny,převleče se do civilního oblečení a jde z nemocnice,jde směrem k lesu*

*Přišel do práce o půl hodinky dříve než měl. Tak se v klidu šel převléknout a ještě si vyřídil všechny potřebné papíry. Pak si připnul cedulku se svým jménem na plášť a zamířil na ambulanci. Na ambulanci seděl nějaký straší doktor, tak ho mile pozdravil a prohodil s ním pár slov.*

*Ten chlap co jí sem donesl jí posadil na ambulanci. Řekne mu, že už to snad nějak zvládne sama a když odejde, složí tvář do dlaní a čeká,než přijde na řadu. Snažila se držet před tím chlapem, ale teď když tu nejsou skoro žádné lidi jí vyteče pár slz z té bolesti. Modlí se, aby už to měla za sebou.*

*Na ambulanci ošetří lehké odřeniny nějaké starší paní. Poté jí vyprovodí z ambulance a z čekárny zavolá dalšího, sedí tam už jen jedna dívka.* Slečno, můžete jít pan doktor se na vás podívá. *Oznámí ji že je na řadě a mírně kývne hlavou ke dveřím ambulance, které jsou otevřené.*

*Zvedne hlavu, když na ní někdo promluví a rozhlédne se okolo.Kývne, že rozumí a pokusí se postavit. Jen co se ale pokusí se postavit, hned zase sykne, aby nevykřikla a sedne si. Zavrtí hlavou a podívá se na toho zdravotníka.* Já... Se omlouvám, já nemůžu. *Řekne tišše a znovu si otře oči. Bolí jí to pekelně. Ale nehodlá psát Erikovi, že jí něco je, aby ho náhodou nezdržovala od televize, nebo tak. Znovu zvedne pohled k tomu zdravotníkovi.*

*Když vidí jak sykne bolestí, když se postaví tak se k ní hned rychlým krokem rozejde.Na první pohled to nevypadalo, že by jí bylo něco co by jí bránilo v chůzi.* V pořádku, neomlouvejte se. *Podívá se po vozíčku, vidí že ten je na konci chodby.* Vydržte chvíli, zaběhnu pro vozíček. *Oznámí ji a rozběhne se pro vozíček, přijede s ním za ní. Vezme jí do náruče a usadí ji na vozíček. Zaveze jí do ambulance. Tam jí z vozíčku zase vezme a položí ji na lehátko.* Jak se vám to stalo? *Zeptá se jí. Dá na stranu vozíček a pak přejde ke Katie. Rozváže jí botu a opatrně jí ju stáhne z nohy. Jemně jí tu nohu prohmátne.* Vypadá to na zlomeninu... *Oznámí ji.* Pojedeme ještě na rentgen, ano?! *Kouká na ni mile. Diví se že moc nepláče.*

*Když jí oznámí, že jede pro vozíček, jen mlčky přikývne a sleduje ho,jak se rozeběhne na konec chodby. Drží se, aby nezačala brečet a jen co jí v náruči přesune na ten vozíček, pokusí se na něj usmát.* Děkuju... *Špitne tišše a nechá se odvézt do ordinace. Když jí přendá na lehátko, už se cítí vůči němu hrozně trapně. Vděčně se na něj pousměje a povzdychne si, když se jí zeptá, jak se jí to stalo.* Ani nevím, šlápla jsem do nějakého rozdělaného žlábku a najednou jsem ležela a nemohla vstát. *Pokrčí lehce rameny a semkne rty, aby nevykřikla, když jí stahuje botu a prohmatává jí tu nohu. Dělá to sice hrozně opatrně, ale má chuť se bacit do hlavy, aby jí na chvilku nebolela noha,ale hlava. Zatne zuby a přikývne.* Zlomenina... No to je fajn. *Posmutní s jistou ironií v hlase. To se nedostane nikam.* Dobře, můžu zkusit na ten vozíček přeskočit sama, abyste se se mnou nemusel tahat. *Podívá se na něj a znovu se pousměje.*

Neděkujte mi, je to moje práce. *Pousměje se na Katie mile.* Aha, no to se stává docela často, že lidé blbě šlapnou nebo zajedou do něčeho. *Přikývne. Potkal se s několika takovými případy a ví že potřebují tito osoby skoro celodenní péči. Na to jestli se o ní má kdo postarat se zatím neptá. Počká až jak to dopadne s rentgenem.* No příjemná věc to není. *Podotkne zatím co vypisuje papír na rentgen. Pak se otočí zpět na Katie a podá jí papír.* Na to zapomeňte, nebudete nikam přeskakovat já vás tam dám sám. Držte zatím ten papír a já vás zase svezu. *Zatrhne jí hned přeskakování na vozíček a zavrtí u toho hlavou. Vezme jí zase na ruce a přendá jí na vozíček. Pak se s ní rozjede pryč z ambulance směrem k rentgenu. Cestou se mile usmívá. Na rentgenu jí předá do péče sestře co tam je. Počká na Katie venku. Pak jí doveze zpět na ambulanci. Zase jí dá na lehátko koukne na rentgen i s doktorem. Uznají že je to zlomenina. Doktor mu řekne aby jí to zasádroval, na to mu přikývne.* Slečno je to zlomenina. *Potvrdí svoji diagnózu co jí řekl před tím.* Já vám to teď zasádruji. *Oznámí ji. vytáhne jí výše nohavici, aby měl dobrý přístup ke kotníku. Začne jí ho sádrovat.*

*Usměje se na něj i přes bolest v noze, která jí vystřeluje až do stehna. Jestli jí rychle s tou nohou něco neudělají, tak asi omdlí.* Ne... Příjemný to fakt není. *Pousměje se a kousne se do jazyka.Na přeskakování mu už nic neřekne a vezme si od něj papír na rentgen. Sklopís úsměvem hlavu a nechá se přenést na ten vozík a dovézt na rentgen. Během rentgenu se svěří sestře, že sebou pravděpodobně flákne, ať se snaží být šetrná. Nechá se odvézt Tomem zpátky do ordinace na ambulanci a sleduje je z lehátka, jak s doktore zkoumají její rentgen. Když si Toma prohlíží,pořád přemýšlí, odkud ho může znát. Přimhouří oči a když za ní přijde, snaží se působit nenápadně,že na něj nezírá.* Zlomenina? Zasádrovat? Ach..... *Povzdychne si od srdce a položí se na záda. Tohle slyšet nechtěla. Pak se nadzvedne na loktech a sleduje Toma,jak jí sádruje kotník. V tom jí dojde, komu se tak podobá. Elenin přítel... Ten bratr Roseina přítele. ''Nenápadně'' se podívá na jeho jmenovku a když si přečte jeho jméno, přimhouří oči. Třeba je to jen náhoda. Nedokáže se Stefana vybavit přesně. A s tím je teď přece Elena. Zamyslí se, takže přestane vnímat bolest v noze a sleduje Toma jakýmsi nepřítomným pohledem.*

*Nohu dal do polohy, aby až to zasádruje tak, aby jí noha hezky srostla. * Ano, bohužel to je vážně zlomenina. Budete se muset vzdát tak na čtyři týdny všech koníčku u kterých se musíte pohybovat. *Oznámí ji další informaci.* Máte někoho kdo by se o vás doma staral ? *Zeptá se po chvíli sádrování. Zvedne k ní jen oči na chvíli, pak je zase vrátí k jejímu kotníku a pokračuje v sádrování. Všimne si že na něj nějak jinak kouká.* Je vám dobře, slečno ? *Koukne na ni a opláchne si ruce od sádry, když už to konečně má hotové. Nohu jí natáhne, aby jí trochu dala odpočinout.* Čeká tu někdo někde na vás ? *Zeptá se ji, že by pro toho dotyčného zašel, protože Katie sama odejít nemůže. Napíše jí ještě léky proti bolesti i s dávkováním. *

*Polkne a podívá se na něj trochu vyjeveně.* Č..Č...čtyři týdny??? *Zopakuje po něm.* Nemám... *Zalesknou se jí oči od slz.* A musím se nějak dostávat do školy. *Koukne stranou, aby nevypadala jako slaboch.* Ne není mi dobře. Motá se mi hlava a není mi dobře a teď, když vím, že budu čtyři týdny upoutaná někde na postel s.... tímhle. *Ukáže na zasádrovanou nohu.* Není mi dobře. *Popotáhne.* Ne, odvezl mě sem nějaký pán a zase odjel. Ale já to zvládnu. Nějak se domů dostanu. *Podívá se na něj.Kousne se do rtu.* Pane.... Říká vám něco jméno... Stefan Salvatore? *Zeptá se ho nakonec potichu.*

Ano čtyři týdny a pak ještě rozcvičování což bude tak týden až dva. *Přikývne a řekne jí další informaci ohledně úrazu a jeho léčení.* Do škole určitě nebudete moci chodit takových čtrnáct dní. *Každý student by byl určitě rád za tuto informaci, ale Katie na to nevypadá že bude jásat.* Nemůžete na tu nohu teď šlapat.Takže budete muset opravdu ležet, sedět a prostě v klidovém režimu. *Koukne na její nohu, když si na ni ukáže.* Ta hlava vás přestane bolet, ale musíte si odpočnout. *Poslouchá ji, když řekne že to domů zvládne sama tak zavrtí nesouhlasně hlavou.* Tak já vás odvezu, dobře? *Koukne na ni mile, nechce aby brečela.* Odvezu vás k sobě domů, aby se měl o vás kdo starat. Nebojte nekoušu.Určitě nějak společně zvládneme. *Pousměje se na ni mile.* Ne to jméno mi nic neříká. *Zavrtí hlavou.* Proč se ptáte ?Je to někdo kdo by vám mohl pomoci ? *Pozvedne mírně obočí.*

Takže šest týdnů.... *Zhrozí se a zavrtí hlavou.* Čtrnáct dní bez školy... Wow... A dneska jsem tam byla poprvé. To bude mít učitel radost. *Poškrábe se ve vlasech.* Sedět a ležet. A pak budu chodit do posilovny na šest hodin denně, protože nakynu a budu mít prdel jako valach. *Pleskne se do čela a práskne sebou na lehátko.* Odvezete mě?? K sobě domů??? *Zajíkne se a znovu se nadzvedne na loktech.Vlastně proti tomu nic moc nemá. Alespoň neumře na dehydrataci a hlad.* No... Tak když nekoušete. *Pousměje se.* Ne to není nikdo, kdo by mi mohl pomoci. spíš někdo,kdo je vám neskutečně podobný. *Podívá se na něj a usměje se.* Jen zvláštní shoda náhod. *Usměje se znovu.*

ANo šest.. Nebojte to zvládnete. *Pousměje se na ni.* Budete to mít omluvené tady z nemocnice. *Řekne ji, aby neměla žádné starosti a mohla odpočívat v klidu. Musí se zasmát tomu jak řekne o tom zadku. Ze slušnosti si dá ruku před pusu a snaží se chovat profesionálně a nesmát se. Nijak se k tomu nevyjadřuje.* Ano odvezu, potřebujete mít péči a když bydlíte sama tak jí mít nebudete. *Přikývne.* Nejsem ani žádný vrah či násilník. *Dodá a pousměje se, když vidí že i ona se usmála.* Někdo mě podobný ? *Ukáže na sebe.* Tak to ho velice lituji za ten obličej.... *Udělá si srandu sám ze sebe.* Tak vyrazíme. *Vezme jí zase z toho lehátka, usadí jí do vozíčku. Vyjede s ní z ambulance, dojede až k výtahu.* Chvíli tu počkejte. Musím si pro něco ještě skočit. Hned jsem zpět. *Odběhne ze sebe shodit plášť a vezme si klíčky od auta. Pak se vrátí za Katie.* Jsem tu vyrážíme. *Pousměje se. Sjede s ním výtahem dolu. Pak na parkovišti dojede až ke svému autu. Katie naloží na přední sedadlo. Vozíček dá nějaké sestře co tam šla zrovna, aby ho odvezla. Nasedne do auta a rozjede se s Katie k sobě domů.* Cítíte se dobře ? *Zeptá se jí za jízdy.*

No... Sama.... *Hlesne. Nechce Erika přiznávat.* No dobře, když říkáte, že nejste, budu vám věřit. Ubráním se i se sádrou. *Usměje se tajemně a když si ze sebe udělá srandu, zasměje se a zavrtí hlavou.* Nemyslím si, že by bylo proč, ho litovat. *Podívá se na něj mile a sklopí stydlivě pohled.Když jí zase naloží na ten vozíček a odveze jí k výtahu, přikývne mu a trpělivě na něj čeká. Usměje se, když řekne, že vyráží a když jí posadí na přední sedadlo jeho auta, zastrčí si vlasy za ucho a usměje se na něj.Po jeho otázce se na něj podívá.* Jen se mi motá hlava. *Pousměje se, opře hlavu o opěrku a zavře oči.*

Tak to jste docela i nebezpečná, když se umíte bránit sádrou. *Zasměje se trochu. Koukne na ní, když nesouhlasí s tou lítostí.* Takže má jinačí obličej než já? To má teda štěstí. *Přikývne s úsměvem na rtech. Dál se pak už věnuje silnici, aby někam nenaboural.* Za chvíli už budete v posteli a odpočnete si, vyspíte se a bude to všechno dobré. *Mrkne na ni.Vjede do ulic a míří tou nejkratší cestou k sobě domů.*

*Vejde do nemocnice a chvilku se rozhlíží, kde se co dělá. Potuluje se nenápadně chodbami a když narazí na schody dolů do laborek, usoudí, že tam někde by mohl být sklad s konzervami. Potichu seběhne schody a chvilku se tam prochází. Když někoho uslyší procházet, schová se za roh. Najde sklad s krví a vkrade se tam. Buší jí z toho srdce, ale nic jiného jí nezbývá. Vezme si pár sáčků do kabelky a nenápadně odtud zmizí. Vydá se z nemocnice k sobě domů.*

*Zaparkuje před nemocnicí, vystoupí z auta a rozejde se do budovy. V šatně se převlékne do bílého oblečení. Jde na ambulanci. Připraví všechny základní potřeby.*

*V nemocnici se zdržel dlouho, jelikož tam měli hromadnou nehodu. Když všechny ošetřili tak se šel převléknout do normálního oblečení.Koukl na mobil a uviděl tam zprávu od Katie, otevřel ji a usmál se když uviděl její fotku. Všiml si že už mu to posílala před delší dobou, tak raději neodepisoval, aby jí nevzbudil. Pobral všechny své věci, odešel z nemocnice k autu a odjel domů.*